pátek 24. března 2017

Blockbuster bez konce - League of Gods (2016)

Edmund Lee jako by se (ve své recenzi pro South China Morning Post) nemohl oprostit od toho, kolik počítačových triků v League of Gods je. [1] Jeho skeptický postoj k současným blockbusterům je dlouhodobý a s nadbytkem CGI pevně spojený. A rozhodně není sám. Čínské kritické reakce dosahují v průměru necelých 3/10 a na čínské filmové databázi si film sotva dosáhl na 2,9/5. Už po shlédnutí traileru vypadá League of Gods jako neuvěřitelně bizarní film. A on je, jen trochu jinak, než by se mohlo zdát. Pokud totiž odhlédneme od (trošku iracionálního) kritizování samotné přítomnosti CGI, zjistíme, že bizarní je především vyprávění, utváření hierarchie cílů i aranžmá samotného fikčního světa. Než se pustím do vysvětlování toho, jak vlastně film funguje, chtěl bych se ještě jednou vrátit ke kritické i divácké reflexi. Zaregistroval jsem v ní opakující se výtky, vůči kterým bych se lehce vymezil. Kromě triků to jsou stížnosti na infantilní humor, absentující příběh či marnou snahu vytvořit "čínské X-meny". Při pročítání recenzí a komentářů by League of Gods mohla působit jako unikátní spojení všeho, co je na současném čínském a hongkongském filmu špatně. Blockbuster, který se utápí ve vlastních ambicích. Chtěl bych nabídnout trošku odlišný pohled. League of Gods je totiž něčím nevyhnutelným. Film, který musel přijít. Nejde o unikátní spojení všeho špatného, ale o nutnou eskalaci všeho populárního.

Kam sahají kořeny?


Film vyrůstá z mnoha odlišných kontextů a tradic. Zde se pokusím některé z nich rozplést, čímž zároveň vysvětlím, že nejde o nějaké výjimečné odtržení od norem, ale jejich nevyhnutelnou eskalaci. Začnu u triků, ty jsou v Hong Kongu a Číně populární už desítky let, tedy minimálně od doby, kdy Tsui Hark odstartoval své Zu: Warriors from the Magic Mountain (1983). Současné blockbustery ze CGI těží stále: [2] digitální džípy v Heartfall Arises (2016), celý hlavní hrdina v The Monkey King (2014), drtivá většina filmu v The Mermaid (2016) a Chinese Odyssey: Part Three (2016). League of Gods je tak extrémním vyvrcholením tohoto trendu, ve filmu je totiž jen 15 záběrů, které neobsahují žádné CGI.

S triky se také často pojí přesycená mizanscéna, ani ta není v čínském filmu něčím výjimečným, stačí se obrátit například ke Kletbě zlatého květu (2006). Tam je sice přehnaná zdobivost tematizována skrze mandalu, ale Zhang Yimou je jí specifický obecně. Avšak rozhodně není sám, podobně mohl v některých momentech působit i loňský Sword Master Dereka Yee.

neděle 12. března 2017

Netradiční outsider - In the Line of Duty 3 (1988)

In the Line of Duty (v „českém“ distribučním názvu Red Force) bývala poměrně populární série.[1] Její třetí díl (In the Line of Duty III nebo Force of the Dragon) je ale tak trochu outsiderem v kontextu těch ostatních. První díl má Michelle Yeoh, v Yes Madam! se k ní přidává Cynthia Rothrock a režíruje legenda Corey Yuen.[2] Čtvrtý díl má zase výhodu v tom, že se objevuje Donnie Yen a za kamerou stojí Yuen Wo-Ping. Přesto si myslím, že má cenu se trojce zpětně věnovat. Především pro její narativní výstavbu, která shlukuje postupy pro hongkongský žánrový film typické a zároveň zvládá hravě podvracet divácká očekávání. Divák nikdy neví, co může čekat.

Třetí díl stojí dodnes ve složité pozici, legendární Michelle Yeoh byla  nahrazena začínající Cynthií Khan a Brandy Yuen rozhodně nedosahoval režijní zručnosti svého staršího bratra, Wo-Pinga. Khan jako madam Yeung pátrá po ukradených špercích spolu s japonským inspektorem, který přišel o mladšího parťáka. Na první půlhodině je zábavných hned několik věcí. Především je to rychlost, s jakou se všechno děje. Pro hongkongský film je rychlost typická, jde o kinematografii plnou dravých kamerových nájezdů, rychlých akčních scén, kratší průměrné délky záběru i kratších filmů obecně (často do devadesáti minut). Ale In the Line of Duty 3 (kromě zmíněného) nedovoluje žádné narativní linii se plně rozvinout, vždy je nějak nečekaně ukončí, což je poměrně zábavné. Těžko se hledá nějaký hlavní jednotící rámec. Některé linie vystoupí do popředí a zdají se být ty hlavní, avšak náhle ustoupí nebo dokonce, bez jakéhokoliv vyvrcholení, mizí.

čtvrtek 9. února 2017

Narativní otřesy – marná očekávání v San Andreas (2015)

San Andreas je příspěvkem k dnes už prakticky mrtvému žánru katastrofických filmů. Velký letní hit se známou tváří a vysokým rozpočtem. Ačkoliv nejde o nijak převratný či extrémně zábavný film, stojí za vidění, protože nabízí několik osvěžujících drobností. Avšak příběh pilota záchranného vrtulníku Raymonda selhává ve své narativní nerozhodnosti.  V tomto krátkém textu se tak pokusím načrtnout, proč není San Andreas úplně funkčním filmem.






Prvních čtyřicet minut slouží k vytvoření několika narativních linií a představení sítě vztahů, čímž budí dojem, že bude pracovat podobně, jako například Skleněné peklo nebo Den nezávislosti. Tzn. vyprávění představí několik skupin postav (hlavní hrdina, záchranáři, seismologové, reportérka, jednotliví členové rodiny) a jejich vzájemné vztahy. Primárně tedy Raymond - rodina, Raymond - záchranáři, seismologové - zemětřesení. Postupně pak postavy rozmístí na odlišná místa v menších skupinkách: 

  • (a) Raymondova „bývalá“ manželka Emma je v mrakodrapu se sestrou svého nového partnera Daniela, 
  • (b1) jejich dcera Blake je s Danielem v San Franciscu, tam pak (b2) potkává dva bratry. 
  • (c) K seismologům se připojí reportérka ve výzkumném centru. 
  • (d) Raymond patří k subsvětu záchranářů, ten se nachází tam, kde je třeba, nemá tak pevné místo a je neustále v pohybu.

Do třicáté páté minuty se také stanou dvě zásadní věci. Definují se dvě narativní linky hlavního hrdiny, tu pracovní představí záchranná akce v úvodu, jež ukáže Raymonda jako pevnou (a vedoucí) součást subsvěta záchranářů a představí způsob, jakým subsvět funguje. Následuje linka osobní, ta načrtne základní rodinné vztahy (žena s ním nežije, dcera také ne, navíc se v jejich životě objevuje nový muž Daniel) a odstartuje výše zmíněné rozmisťování do odlišných lokací. Vedlejší narativní linku vede Dr. Lawrence Hayes (Paul Giamatti), ten se svým spolupracovníkem v úvodu představí, jak zemětřesení fungují a zjistí, že je umí předpovídat. Úvod tedy jako by připravoval půdu pro multicentrální vyprávění, jako Den nezávislosti či Skleněné peklo. Tedy katastrofické filmy s širokou sítí provázaných vztahů a narativních linií, které se vzájemné rytmizují, stupňují napětí či komplikovaně předávají důležité informace. Jde o fenomenální narativní systémy, to však pro San Andreas neplatí. Zhruba po třiceti pěti minutách přijde hlavní zemětřesení, všechny narativní linie jsou jasně definovány a postavy rozmístěny. Film však (znatelně menší) síť vztahů nevyužije a začne ji hned po úvodních čtyřiceti minutách redukovat. To, co pomáhá výše zmíněným filmům vyvrcholit, dělá San Andreas ještě před polovinou.

neděle 1. ledna 2017

Rok 2016

Nemám rád uzavřené topky (top 3, top 5), nechci se totiž nijak omezovat. Jednoduše vyplivnu žebříček filmů, které považuji v roce 2016 za nejvýznamnější, nejlépe vystavěné či nejzábavnější. Nebudu se pouštět do dichotomie vysokého a nízkého, ani dělit na umělecké/komerční či domácí/zahraniční žebříčky. Zároveň přihodím kratší seznam letošních zklamání. Bez ohledu na pořadí, to je pouze abecední.

After the Storm (r. Hirokazu Koreeda, Japonsko)
Batman v Superman: Dawn of Justice (r. Zack Snyder, USA)
Captain America: Civil War (r. Anthony Russo, Joe Russo, USA)
Crouching Tiger, Hidden Dragon: Sword of Destiny (r. Woo-ping Yuen, Čína, USA, Hong Kong)
Dead Slow Ahead (r. Mauro Herce, Španělsko, Francie)
It's Not the Time of My Life (r. Szabolcs Hajdu, Maďarsko)
Jason Bourne (r. Paul Greengrass, USA)
Kaili Blues (r. Gan Bi, Čína)
Lullaby to the Sorrowful Mysteries (r. Lav Diaz, Filipíny)
Paterson (r. Jim Jarmusch, USA, Německo)
Reality (r. Quentin Dupieux, Francie, Belgie, USA)
Robbery (r. Ka Wing Lee, Hong Kong)
Rogue One: A Star Wars Story (r. Gareth Edwards, USA)
Star Trek Beyond (r. Justin Lin, USA)
The Assassin (r. Siao-sien Chou, Tchaj-wan, Čína, Hong Kong)
The Death of Louis XIV (r. Albert Serra, Francie, Španělsko, Portugalsko)
The Hateful Eight (r. Quentin Tarantino, USA)
Three (r. Johnnie To, Hong Kong, Čína)
Toni Erdmann (r. Maren Ade, Německo)
Warcraft (r. Duncan Jones, USA)

Radost jsem měl z umírajícího Hongkongu, kde se kromě matadorů (Woo-ping Yuen, Johnnie To), objevují i nové tváře, především trojice Frank Hui, Jevons Au Man-Kit a Vicky Wong. Ti pod Toovým dohledem natočili Trivisu. Z Asie musím vypíchnout ještě geniální Our Little Sister (ta se k nám dostala až letos) a Train to Busan. Docela se povedlo ubíjející chorvatské On the Other Side, hrou s napětím potěšilo Don't Breathe, extrémně zábavným vyprávěním překvapil Sully a samozřejmě vynikající Spielberg, The BFG. Na blu-ray u nás vyšly ještě dva loňské (a skvělé!) filmy: Bone Tomahawk a Hardcore Henry.
A zmíním i starší film Vanya on 42nd Street, ke kterému jsem napsal text pro letošní/loňský festival Audiovize.

Seriály
Agents of S.H.I.E.L.D. (3. a 4. série)
Atlanta (1. série)
Berserk (1. série)
Search Party (1. série)
Stranger Things (1. série)
Za zmínku stojí

Zklamání
A Chinese Odyssey: Part Three (r. Jeffrey Lau, Čína)
Arrival (r. Denis Villeneuve, USA)
Deadpool (r. Tim Miller, USA)
My New Sassy Girl (r. Geun-shik Jo, Jižní Korea)
Suicide Squad (r. David Ayer, USA)
The Days That Confused (r. Triin Ruumet, Estonsko)
The Next Skin (r. Isa Campo, Isaki Lacuesta, Španělsko)
X-Men: Apocalypse (r. Bryan Singer, USA)

Letošní poslech
Pusha T (Darkest Before Dawn), Kanye West (Life of Pablo), Chance the Rapper (Coloring Book)
Young Thug (Jeffery), Vince Stamples (Prima Donna), Noname (Telefone), Fleetwood Mac (Tusk Remaster), Schoolboy Q (Blank Face LP), Joey Purp (iiiDrops), Mr. Oizo (All Wet)
M83Death GripsPye Corner AudioSaddest Landscape, Zuriaake, ..




pondělí 22. srpna 2016

Fetiše a motivace - Star Trek: Do neznáma (2016)

Několik krátkých poznámek k novému Star Treku. Často se může zdát, že nejvíce oslavovány bývají filmy, které se od různých norem snaží co nejvíce vzdálit. Nadšení, které ve mě Star Trek: Do neznáma vzbudil, naopak pramení z maximálního důrazu na pravidla klasického vyprávění. Nový Star Trek se zbavil velké části fixace na filmy původní. Zatímto první dva restarty stavěly na parafrázování filmů původních, hře s médiem a tak trochu fetišizovaly transtextuální motivaci, Do neznáma ořezává návaznost na dva nostalgické momenty. Ty jsou (kromě transtextuální roviny) motivovány ještě dvěma způsoby, kompozičně (zpráva smrti staršího Spocka je klíčovým momentem psychologizace toho nového, katalyzuje ji i ukončuje) a realisticky (zemřel Leonard Nimoy). U té kompoziční motivace bych chtěl chvilku zůstat. Jak jsem zmínil, Linova galaktická opera přesouvá fetišizaci z transtextuální motivace na motivaci kompoziční, tedy takovou, která je nutná pro výstavbu vyprávění. Důraz na kompoziční motivaci je v klasickém hollywoodském vyprávění poměrně častý a pomáhá sevřenosti a provázanosti díla, ale při sledování posledního Star Treku se může zdát, že je na ní kladen daleko větší důraz, než je obvyklé. A to považuji za fascinující. Jedním z největších problémů druhého filmu byl právě extrémní důraz na manipulaci s transtextuálně motivovanými prvky, navracely se staré postavy, podobné situace i rozhodnutí, J. J. Abrams film vystavěl především na obracení schémat, která si divák původních Star Treků k tomu novému přinášel. Film byl za tuto fixaci proklínán i milován. Do Neznáma se k původní sérii vrací minimálně, alespoň v explicitní rovině, čímž může vytvořit dojem, že série poprvé "stojí na vlastních nohách". Rozdíl mezi fixací na kompoziční a transtextuální motivace vidím především v jejich zdroji. Zatímco Do Temnoty parafrázoval konkrétní situace, Do neznáma se odkazuje k určitému souboru norem, který využívá ještě o něco důkladněji, nežli další letní velkofilmy. Během prvních dvanácti minut film načrtne všechny důležité vedlejší linie vyprávění a psychologicky motivované podzápletky postav. Kirk chce loď opustit, stejně tak Spock, který se rozešel s Uhurou. Je zmíněn Uhuřin náhrdelník (který je využit později ve vyprávění pro záchranou misi), Sulu má dceru (která je v závěru v ohrožení), Chekov se pouze snaží sbalit každou dívku ve filmu, několikrát je připomenut artefakt, který v příběhu nabírá na důležitosti, základna Yorktown taktéž a ještě ke všemu se odstartuje hlavní zápletka přítomností ženy, která žádá o pomoc. V průběhu projekce film pracuje velice podobně, každá drobnost, která je později ve vyprávění využita, je nejdříve letmo představena (motorka, záznam původní posádky ztroskotané lodi, ..). Vyprávění je extrémně přehledné a při zničení lodi (v první třetině) velmi rychle ustaví několik základních linií akce, které pomáhají nejen lepší orientaci na planetě, ale i podporují prakticky neomezený rozsah vyprávění, který postupně, skrze přítomné postavy, dávkuje divákovi důležité informace. Využívání těchto norem (zde tedy důsledné využití kompozičně motivovaných prvků) tak ústí v upevnění vnitřní soudržnosti filmu, nikoliv v její rozvolnění (jako důraz na transtextuálně motivované prvky v případě Do Temnoty). Odkud tedy může pramenit všeobecná spokojenost fanoušků, kteří konečně dostali nový a "soběstačný" Star Trek.

// Star Trek (2009) i Star Trek: Do Temnoty (2013) mám ze srdce rád, "negativní" poznámky ke kterémukoliv z nich jsou spíše souhrnem mediální reflexe, kterou jsem využil pro rámec, do kterého jsem nový film zasadil. Sám jsem si (trošku provinile) v té fetišizaci liboval.

Star Trek: Do neznáma (r. Justin Lin, USA, 2016)

středa 17. srpna 2016

Záporáci s čistým svědomím - Suicide Squad (2016)

Když se před finální konfrontací začnou nejtvrdší záporáci DCU měnit na dobrosrdečné hrdiny, něco je špatně. Jedním z největších problémů filmu je, že paradoxně vůbec nevyužívá perspektivu těch zlých. Vlastně jeho protagonisté ani moc záporáci nejsou. Je složité hledat důvod a nechci se dostávat do spekulativní roviny, takže předpokládám, že takhle je to prostě jen stravitelnější. Záporáci s čistým svědomím. Všechno špatné, co členové Suicide Squad udělali je buď motivováno transtextuálně (všichni tak nějak vědí, že byli zlí v komiksech), reklamní kampaní ("nejhorší z nejhorších") nebo jen zmíněno. Ve filmu samotném toho moc špatného neudělají, spíš jen odmlouvají a hledají vykoupení nebo lásku.

K Suicide Squad se ve světě komiksových adaptací těžko hledá alternativa. Porovnání s takovými Avengers není úplně na místě, protože Avengers jsou vyvrcholením sólovek, spojují známé postavy. Nabízí se pak srovnání s Guardians of the Galaxy, oba filmy berou skupinu (poměrně bizarních) charakterů a ty musí v rámci nového fikčního světa představit. Jenže nucená spolupráce (v tomto případě výbušnina v krku) obírá postavy o hledání společných motivací a nelze je pak představit plynule v průběhu vyprávění (jako GoG), ale musí se použít poměrně uvědomělých představovaček, tedy krátkých scén, které jednotlivé záporáky (spolu s voice-overem) ukážou. Takové uvedení postav není nijak špatný nápad, v tomto případě však problém vyvstává až z rozdělení na ty hlavní a na ty vedlejší. Ve chvíli, kdy charaktery představuje film v průběhu vyprávění a postupně se přidávají k jednomu nebo dvěma protagonistům, se poměrně snadno maskuje nedostatek jakékoliv zajímavé historie (Groot, Rocket a vlastně i Drax). S použitím představovacích segmentů se však zmíněné dělení dostává do popředí, tedy důležité postavy dostanou dlouhý flashback (Deadshot, Harley Quinn), méně důležité krátký (El Diablo, Enchantress) a nedůležité žádný nebo jen několik vteřin (Croc, Slipknot, Boomerang, Katana). U postav jsou pak vytvořeny dvě roviny motivací, které se v průběhu projekce mění. Nejprve je to nanovýbušnina v krku, což je primární důvod, proč se do akce vydají a poté motivace emocionální, která se objevuje v důležitých momentech a jen u určitých postav (tedy u těch, jejichž historii film výrazněji představí - Deadshot, Harvey, El Diablo). Výše zmíněné pro mě představuje jeden z hlavních problémů filmu. Organické rozdělení na hlavní a vedlejší postavy zde mizí a film extrémně mechanicky určuje role, čímž částečně znepříjemňuje sledování. Samotná narativní konstrukce je tak výrazně viditelná a není vykoupena ničím, co by to ospravedlnilo. Tedy ani dostatečným množstvím atrakcí. Proto si myslím, že není chyba jen na straně vyprávění. Stačí si vzpomenou například na Rychle a zběsile (5, 6 nebo 7). Asi bych nedokázal vyjmenovat ani dvě postavy, natož jejich motivace, které vedly ke spolupráci. Jenže ve chvíli, kdy film dokáže poměrně důkladně inscenovat akci, zahltit diváka atrakcemi a střídat exotické lokace, motivace postav jsou vedlejší. Jenže Suicide Squad se odehrává v šedém a prázdném městě, které je plné anonymních nepřátel a i samotnou akci pak Ayer inscenuje extrémně nezáživně.

středa 3. srpna 2016

(Nad)žánrové problémy - podceňované Human Lanterns (1982)

Lung Shu Ai (Tony Liu) a Tan Fu (Kuan Tai Chen) jsou dvěma soupeři uvnitř poměrně tradiční zápletky. Jsou mocní, bohatí a nenávidí jeden druhého. Avšak jejich vzájemná nenávist je stále více prohlubována tajemným bojovníkem (legendární Lo Lieh), který se chce jednomu z hrdinů pomstít za dávnou porážku. O Human Lanterns se často tvrdí, že jde o (ne)povedené křížení hororu s kung fu filmem, buď je chválen nebo proklínán za násilné kombinování dvou žánrů. Jak ale spojuje konvence dvou takto populárních žánrů a je vůbec zmíněné žánrové vymezení správné?

Prakticky každý web nebo blog, který píše o zapadlých hongkongských klenotech, se v případě Human Lanterns neubrání svůdnému označení "hororový kung fu film". Důležité však je o filmu neuvažovat jen v mantinelech zmíněných dvou žánrů a automaticky výše zmíněné tvrzení nepřebírat jako nutně pravdivé. Částečně bych se vůči němu totiž chtěl vymezit. Human Lanterns nejsou jakousi nucenou a "bezpohlavní" kombinací hororu a kung fu filmu. Ono to s těmi žánry (či nadžánrovými konstrukty) může být trochu složitější, než se na první pohled zdá. Human Lanterns totiž nepřebírají žánrová pravidla hororu, ani nijak výrazně nemanipulují s jeho výrazovými prostředky. Vlastně jediná částečně hororová sekvence jsou úvodní titulky. Jde o dvě minuty dlouhé prostřihávání na bouři a jakési monstrum (později odhalený zabiják Lo Lieh). Noc osvětlují pouze blesky při nichž jsou vidět mrtvá těla a tajemné stroje od krve. Od hororu se však film poměrně rychle vzdálí a přiblíží se spíše k exploataci. Po devadesát minut totiž nijak výrazně nepracuje s napětím ani omezeným rozsahem vědění a divák je brzo seznámen s identitou "monstra" (druhý únos, 32. minuta). Záporák tak není zahalen rouškou tajemství, ale (v kung fu filmech) poměrně tradičně plánuje velkou pomstu za svou dávnou porážku. Takže samotná narativní kostra funguje jako kung fu film, který je rozšířen o exploatační momenty mučení, znásilnění či stahování z kůže. Primární tedy není budování napětí či "lekačky", ale explicitně násilné momenty, které přicházejí poté. Jako příklad může posloužit hned scéna prvního únosu. Ta začíná v čase projekce 19:33, kdy se žena koupe, střihem je divák seznámen s příchodem "netvora" (obr. 1) a únos úspěšně končí za minutu a půl. Během několika vteřin je tak žena (kung fu technikou) omráčena a přenesena do tajného úkrytu. Minimální snaha budovat napětí jako by svědčila právě o přenesení důležitosti na scénu následující. Ta už trvá tři a půl minuty a je důležitější nejen pro nastínění základních motivů padoucha, ale i pro pochopení již zmíněného odklonění se od hororu k exploataci. Při odhalovaní prostoru sklepní skrýše je už od začátku kladen důraz na násilí a krev. Hned v prvním záběru může divák vidět stroje se zbytky krve a masa (obr. 2), aby vedle nich byla oběť připoutána (obr. 3) a probuzena, takže mučení musí proběhnout zaživa. Nejen pro požitek mučitele, ale především pro poskytnutí krvavých (a možná i nepříjemných) atrakcí divákům (obr. 4). V příštích vteřinách následuje mlácení, rozříznutí hlavy, záběry na zkrvavené nahé tělo, vylévání šrámu na hlavě horkým stříbrem a stahování z kůže. Zde je tedy důraz na exploataci velice zřejmý a jakákoliv pravidla hororu ustupují do pozadí.


                                                                               (obr. 1-4)