pondělí 22. srpna 2016

Fetiše a motivace - Star Trek: Do neznáma (2016)

Několik krátkých poznámek k novému Star Treku. Často se může zdát, že nejvíce oslavovány bývají filmy, které se od různých norem snaží co nejvíce vzdálit. Nadšení, které ve mě Star Trek: Do neznáma vzbudil, naopak pramení z maximálního důrazu na pravidla klasického vyprávění. Nový Star Trek se zbavil velké části fixace na filmy původní. Zatímto první dva restarty stavěly na parafrázování filmů původních, hře s médiem a tak trochu fetišizovaly transtextuální motivaci, Do neznáma ořezává návaznost na dva nostalgické momenty. Ty jsou (kromě transtextuální roviny) motivovány ještě dvěma způsoby, kompozičně (zpráva smrti staršího Spocka je klíčovým momentem psychologizace toho nového, katalyzuje ji i ukončuje) a realisticky (zemřel Leonard Nimoy). U té kompoziční motivace bych chtěl chvilku zůstat. Jak jsem zmínil, Linova galaktická opera přesouvá fetišizaci z transtextuální motivace na motivaci kompoziční, tedy takovou, která je nutná pro výstavbu vyprávění. Důraz na kompoziční motivaci je v klasickém hollywoodském vyprávění poměrně častý a pomáhá sevřenosti a provázanosti díla, ale při sledování posledního Star Treku se může zdát, že je na ní kladen daleko větší důraz, než je obvyklé. A to považuji za fascinující. Jedním z největších problémů druhého filmu byl právě extrémní důraz na manipulaci s transtextuálně motivovanými prvky, navracely se staré postavy, podobné situace i rozhodnutí, J. J. Abrams film vystavěl především na obracení schémat, která si divák původních Star Treků k tomu novému přinášel. Film byl za tuto fixaci proklínán i milován. Do Neznáma se k původní sérii vrací minimálně, alespoň v explicitní rovině, čímž může vytvořit dojem, že série poprvé "stojí na vlastních nohách". Rozdíl mezi fixací na kompoziční a transtextuální motivace vidím především v jejich zdroji. Zatímco Do Temnoty parafrázoval konkrétní situace, Do neznáma se odkazuje k určitému souboru norem, který využívá ještě o něco důkladněji, nežli další letní velkofilmy. Během prvních dvanácti minut film načrtne všechny důležité vedlejší linie vyprávění a psychologicky motivované podzápletky postav. Kirk chce loď opustit, stejně tak Spock, který se rozešel s Uhurou. Je zmíněn Uhuřin náhrdelník (který je využit později ve vyprávění pro záchranou misi), Sulu má dceru (která je v závěru v ohrožení), Chekov se pouze snaží sbalit každou dívku ve filmu, několikrát je připomenut artefakt, který v příběhu nabírá na důležitosti, základna Yorktown taktéž a ještě ke všemu se odstartuje hlavní zápletka přítomností ženy, která žádá o pomoc. V průběhu projekce film pracuje velice podobně, každá drobnost, která je později ve vyprávění využita, je nejdříve letmo představena (motorka, záznam původní posádky ztroskotané lodi, ..). Vyprávění je extrémně přehledné a při zničení lodi (v první třetině) velmi rychle ustaví několik základních linií akce, které pomáhají nejen lepší orientaci na planetě, ale i podporují prakticky neomezený rozsah vyprávění, který postupně, skrze přítomné postavy, dávkuje divákovi důležité informace. Využívání těchto norem (zde tedy důsledné využití kompozičně motivovaných prvků) tak ústí v upevnění vnitřní soudržnosti filmu, nikoliv v její rozvolnění (jako důraz na transtextuálně motivované prvky v případě Do Temnoty). Odkud tedy může pramenit všeobecná spokojenost fanoušků, kteří konečně dostali nový a "soběstačný" Star Trek.

// Star Trek (2009) i Star Trek: Do Temnoty (2013) mám ze srdce rád, "negativní" poznámky ke kterémukoliv z nich jsou spíše souhrnem mediální reflexe, kterou jsem využil pro rámec, do kterého jsem nový film zasadil. Sám jsem si (trošku provinile) v té fetišizaci liboval.

Star Trek: Do neznáma (r. Justin Lin, USA, 2016)

středa 17. srpna 2016

Záporáci s čistým svědomím - Suicide Squad (2016)

Když se před finální konfrontací začnou nejtvrdší záporáci DCU měnit na dobrosrdečné hrdiny, něco je špatně. Jedním z největších problémů filmu je, že paradoxně vůbec nevyužívá perspektivu těch zlých. Vlastně jeho protagonisté ani moc záporáci nejsou. Je složité hledat důvod a nechci se dostávat do spekulativní roviny, takže předpokládám, že takhle je to prostě jen stravitelnější. Záporáci s čistým svědomím. Všechno špatné, co členové Suicide Squad udělali je buď motivováno transtextuálně (všichni tak nějak vědí, že byli zlí v komiksech), reklamní kampaní ("nejhorší z nejhorších") nebo jen zmíněno. Ve filmu samotném toho moc špatného neudělají, spíš jen odmlouvají a hledají vykoupení nebo lásku.

K Suicide Squad se ve světě komiksových adaptací těžko hledá alternativa. Porovnání s takovými Avengers není úplně na místě, protože Avengers jsou vyvrcholením sólovek, spojují známé postavy. Nabízí se pak srovnání s Guardians of the Galaxy, oba filmy berou skupinu (poměrně bizarních) charakterů a ty musí v rámci nového fikčního světa představit. Jenže nucená spolupráce (v tomto případě výbušnina v krku) obírá postavy o hledání společných motivací a nelze je pak představit plynule v průběhu vyprávění (jako GoG), ale musí se použít poměrně uvědomělých představovaček, tedy krátkých scén, které jednotlivé záporáky (spolu s voice-overem) ukážou. Takové uvedení postav není nijak špatný nápad, v tomto případě však problém vyvstává až z rozdělení na ty hlavní a na ty vedlejší. Ve chvíli, kdy charaktery představuje film v průběhu vyprávění a postupně se přidávají k jednomu nebo dvěma protagonistům, se poměrně snadno maskuje nedostatek jakékoliv zajímavé historie (Groot, Rocket a vlastně i Drax). S použitím představovacích segmentů se však zmíněné dělení dostává do popředí, tedy důležité postavy dostanou dlouhý flashback (Deadshot, Harley Quinn), méně důležité krátký (El Diablo, Enchantress) a nedůležité žádný nebo jen několik vteřin (Croc, Slipknot, Boomerang, Katana). U postav jsou pak vytvořeny dvě roviny motivací, které se v průběhu projekce mění. Nejprve je to nanovýbušnina v krku, což je primární důvod, proč se do akce vydají a poté motivace emocionální, která se objevuje v důležitých momentech a jen u určitých postav (tedy u těch, jejichž historii film výrazněji představí - Deadshot, Harvey, El Diablo). Výše zmíněné pro mě představuje jeden z hlavních problémů filmu. Organické rozdělení na hlavní a vedlejší postavy zde mizí a film extrémně mechanicky určuje role, čímž částečně znepříjemňuje sledování. Samotná narativní konstrukce je tak výrazně viditelná a není vykoupena ničím, co by to ospravedlnilo. Tedy ani dostatečným množstvím atrakcí. Proto si myslím, že není chyba jen na straně vyprávění. Stačí si vzpomenou například na Rychle a zběsile (5, 6 nebo 7). Asi bych nedokázal vyjmenovat ani dvě postavy, natož jejich motivace, které vedly ke spolupráci. Jenže ve chvíli, kdy film dokáže poměrně důkladně inscenovat akci, zahltit diváka atrakcemi a střídat exotické lokace, motivace postav jsou vedlejší. Jenže Suicide Squad se odehrává v šedém a prázdném městě, které je plné anonymních nepřátel a i samotnou akci pak Ayer inscenuje extrémně nezáživně.

středa 3. srpna 2016

(Nad)žánrové problémy - podceňované Human Lanterns (1982)

Lung Shu Ai (Tony Liu) a Tan Fu (Kuan Tai Chen) jsou dvěma soupeři uvnitř poměrně tradiční zápletky. Jsou mocní, bohatí a nenávidí jeden druhého. Avšak jejich vzájemná nenávist je stále více prohlubována tajemným bojovníkem (legendární Lo Lieh), který se chce jednomu z hrdinů pomstít za dávnou porážku. O Human Lanterns se často tvrdí, že jde o (ne)povedené křížení hororu s kung fu filmem, buď je chválen nebo proklínán za násilné kombinování dvou žánrů. Jak ale spojuje konvence dvou takto populárních žánrů a je vůbec zmíněné žánrové vymezení správné?

Prakticky každý web nebo blog, který píše o zapadlých hongkongských klenotech, se v případě Human Lanterns neubrání svůdnému označení "hororový kung fu film". Důležité však je o filmu neuvažovat jen v mantinelech zmíněných dvou žánrů a automaticky výše zmíněné tvrzení nepřebírat jako nutně pravdivé. Částečně bych se vůči němu totiž chtěl vymezit. Human Lanterns nejsou jakousi nucenou a "bezpohlavní" kombinací hororu a kung fu filmu. Ono to s těmi žánry (či nadžánrovými konstrukty) může být trochu složitější, než se na první pohled zdá. Human Lanterns totiž nepřebírají žánrová pravidla hororu, ani nijak výrazně nemanipulují s jeho výrazovými prostředky. Vlastně jediná částečně hororová sekvence jsou úvodní titulky. Jde o dvě minuty dlouhé prostřihávání na bouři a jakési monstrum (později odhalený zabiják Lo Lieh). Noc osvětlují pouze blesky při nichž jsou vidět mrtvá těla a tajemné stroje od krve. Od hororu se však film poměrně rychle vzdálí a přiblíží se spíše k exploataci. Po devadesát minut totiž nijak výrazně nepracuje s napětím ani omezeným rozsahem vědění a divák je brzo seznámen s identitou "monstra" (druhý únos, 32. minuta). Záporák tak není zahalen rouškou tajemství, ale (v kung fu filmech) poměrně tradičně plánuje velkou pomstu za svou dávnou porážku. Takže samotná narativní kostra funguje jako kung fu film, který je rozšířen o exploatační momenty mučení, znásilnění či stahování z kůže. Primární tedy není budování napětí či "lekačky", ale explicitně násilné momenty, které přicházejí poté. Jako příklad může posloužit hned scéna prvního únosu. Ta začíná v čase projekce 19:33, kdy se žena koupe, střihem je divák seznámen s příchodem "netvora" (obr. 1) a únos úspěšně končí za minutu a půl. Během několika vteřin je tak žena (kung fu technikou) omráčena a přenesena do tajného úkrytu. Minimální snaha budovat napětí jako by svědčila právě o přenesení důležitosti na scénu následující. Ta už trvá tři a půl minuty a je důležitější nejen pro nastínění základních motivů padoucha, ale i pro pochopení již zmíněného odklonění se od hororu k exploataci. Při odhalovaní prostoru sklepní skrýše je už od začátku kladen důraz na násilí a krev. Hned v prvním záběru může divák vidět stroje se zbytky krve a masa (obr. 2), aby vedle nich byla oběť připoutána (obr. 3) a probuzena, takže mučení musí proběhnout zaživa. Nejen pro požitek mučitele, ale především pro poskytnutí krvavých (a možná i nepříjemných) atrakcí divákům (obr. 4). V příštích vteřinách následuje mlácení, rozříznutí hlavy, záběry na zkrvavené nahé tělo, vylévání šrámu na hlavě horkým stříbrem a stahování z kůže. Zde je tedy důraz na exploataci velice zřejmý a jakákoliv pravidla hororu ustupují do pozadí.


                                                                               (obr. 1-4)