čtvrtek 15. června 2017

Zpátečnická aktualizace - Král Artuš: Legenda o meči (2017)

Král Artuš je převyprávěním známého mýtu, kterého se chopil kultovní režisér Guy Ritchie, aby ho přetvořil do originální podoby a potenciálně odstartoval novou sérii (i proto se neobjeví Lancelot nebo Merlin). Ritchie byl vždy divácky atraktivní, jeho filmy jsou rychlé a neustále se v nich něco děje. Jsou sprosté, vtipné, akční a děj se vyvíjí nečekaně. Vyprávění zase ozvláštňuje využitím hravých montáží, tak před mnoha lety zábavně aktualizoval gangsterky. Jenže zatímco předchozími filmy se Ritchie posouval kupředu (adaptace Sherlocka Holmese a Krycí jméno U.N.C.L.E.), Artuš naráží na jeho tvůrčí limity. Díky tomu působí i takto bleskově rychlý film zpátečnicky.


Můj problém s Králem Artušem je především v jeho neschopnosti rozhodnout se, čím chce vlastně být. Ritchie na jednu stranu rozehrává typickou gangsterskou hru plnou montáží, hádek, nefunkčních plánů a násilí. Postavy tak často mluví o situaci, na jejíž průběh je prostřiháváno a události zobrazované se přepisují a upravují podle toho, kudy je salva dialogů vede. Kombinací slovních přestřelek, nečekaných vyvrcholení a eliptického střihu vzniká zábavná hra. Ještě o něco zábavnější, když se takto shrne nějaká důležitá akce, kterou by si jiný film přeskočit nedovolil. Z Artuše se také stává tvrdohlavý a drsný hrdina se smyslem pro humor. Obklopen je skupinou vyvrhelů, kteří se často přežívají ilegálně a na ulici. To je několik aspektů, díky kterým byl Ritchieho dravý styl na přelomu tisíciletí tak populární. Proč ale takové přepsání artušovského mýtu nefunguje?


Protože na druhé straně stojí velkolepá fantasy plná monumentálních monster, zpomalených akčních scén a banálně dramatických momentů. Ritchie tedy nějakým způsobem pracuje se dvěma rovinami tradic, (převážně svou vlastní) londýnskou gangsterkou a výpravnou fantasy. Obě tradice by bylo nutné chytře syntetizovat, avšak Ritchie obě roviny sice kombinuje, ale jako by jedna soupeřila s tou druhou. Neustále bojují o dominanci, protože nejsou dostatečně kontrolovány. Ritchie se snaží velkolepou fantasy podvracet, ale zároveň jí maximálně vyhovět.

středa 24. května 2017

Report z Animefestu 2017

Ve dnech 19. až 21. května proběhl na brněnském výstavišti další ročník nejstaršího českého anime conu, Animefestu. Zasazen na začátek zkouškového období, plní tak trochu relaxační funkci. Animefest je totiž komunitní akcí, která funguje především jako místo, kde se mohou setkávat fanoušci asijské kultury z celé republiky (často i Evropy). Unikátní kombinace tumblr trollů, "Free hugs" a živých Pedobear memů, kteří číhají poblíž stánků s loli oblečením. Jde o zážitek značně odlišný od filmových festivalů, tedy akcí, které navštěvuji nejčastěji. Návštěvník se nemusí honit za filmy a spěchat ze sálu do sálu. I velké přednášky jsou z Rotundy streamovány do další místnosti, takže není nutné se mačkat ve vydýchaném sále.


Z filmových projekcí (dvě probíhaly v kině Scala, zbytek v prostorách výstaviště) jsem stihl jen letošní anime novinku Vražedný orgán (r. Šuko Murase, 2017). Šlo o poněkud banální apokalyptickou vizi budoucnosti v kulisách animované Prahy. Vražedný orgán sice poměrně zábavně odepíral divákům některé informace, ale zásadním problémem byla jeho doslovnost, tedy každou otázku (důležitou pro narativní a hlavně tematickou rovinu díla) bylo nutné dostatečně hlasitě a dostatečně často verbalizovat. Každopádně filmové zklamání bylo rychle zapomenuto. Z přednášek pak musím zmínit vynikající Japonské animátorské peklo, v níž Meon srozumitelně a zábavně popsal, že být animátorem je vlastně dost morbidní řehole. V další přednášce (Maskulinity ve visual kei [a co je na nich sexy]) zase Petra Fišerová odhalila nečekané sex symboly. Největším zážitkem pak bylo samozřejmě Divadlo kjógenu, které předvedlo dvě krátké frašky (Kulíci a Horský asketa zlodějem tomelů). Obě dvě naprosto fascinující a geniálně vtipné. Láska na první pohled.

pondělí 1. května 2017

Několik poznámek k poslední Chinese Odyssey (2016) a nezastavitelné mašině jménem Jeffrey Lau

Cesta na západ je jednou z nejčastěji adaptovaných látek v hongkongském, potažmo čínském filmu. Opičí král patří mezi ta nejdůležitější literární díla a jeho filmových (či seriálových) adaptací jsou už desítky. A právě Jeffrey Lau se podílel na té nejpopulárnější.

Lau byl v dobrý čas, na dobrém místě, na přelomu osmdesátých a devadesátých let se totiž několikrát spojil se Stephenem Chowem - nejprve v akčnějším pokračování Thunder Cops (Thunder Cops II, 1989) a poté v mo lei tau spin-offu God of Gamblers (r. Jing Wong, 1989) s názvem All for the Winner (1990). Jejich spolupráce vrcholila (podobně jako Chowova popularita) v polovině devadesátých let, kdy spolu natočili pravděpodobně nejlepší příběh Opičího krále, dvoudílnou A Chinese Odyssey (první část se jmenovala Pandora's Box, druhá Cinderella). Ta definitivně zasadila Stephena Chowa mezi ty nejpopulárnější osobnosti hongkongské kultury (vedle komiků jako byl například Michael Hui).

A Chinese Odyssey (1995)

pátek 28. dubna 2017

"Živá kamera" v Manile

Když jsem na loňském MFF v Karlových Varech viděl film Ma' Rosa (r. Brillante Mendoza, Filipíny, 2016), nijak moc mě ve své sekci (Horizonty) nezaujal. Byla to až osm let stará Lola, která mi ukázala, že Filipínec Brillante Mendoza si pozornost zaslouží. Tyto dva filmy si jsou poměrně podobné, hlavně v rovině vyprávění a opakujících se motivů. Oba se odehrávají v temné Manile a v jejich centru stojí silné ženské postavy (Mendoza totiž vidí Filipíny jako dominantně matriarchální společnost). Rosa (jméno hrdinky) i Lola (označení pro babičku) jsou vhozeny do spletité sítě komplikací, tou největší je, že obě potřebují peníze. Rosa na dluhy, Lola na pohřeb zavražděného vnuka. Problémy jejich rodin vždy koření v nefunkčním systému, Rosa je jím utlačována přímo - vydírají ji policejní složky. Lola je naopak konfrontována s důsledky takového systému, s podmínkami, které pro její rodinu vytvořil. Chudoba je hlavní překážkou při organizaci pohřbu a pro nedostatek financí si nemůže zaplatit právníka, aby žalovala viníka. Ma' Rosa institucionalizuje bezpráví. Lola pak relativizuje spravedlnost, hrdinka totiž stojí před možností přijmout mimosoudní finanční odškodnění a viníka nežalovat. Rozhodnutí přijmout peníze je pochopitelné, protože na soud nemá finanční prostředky, všechny rodinné úspory musela vložit do přípravy pohřbu. Proto preferuje finanční odškodnění před institucionální spravedlností. Film také představuje netradiční konfrontaci dvou starších žen, jejichž vnuci byli ve špatný čas na špatném místě. Ženy k sobě necítí nenávist, chtějí jen přežít. Jejich první společný rozhovor se například netočí okolo spáchané vraždy, ale problémů s klouby.

Trochu větší odlišnosti přichází na úrovni stylu. Ma' Rosa je záměrně rychlá a neklidná, využití ruční kamery a pohyb (jak postav, tak rámu) napjaté situace často gradoval až k nesnesitelnosti. Lola je na druhou stranu přesným opakem in-your-face přístupu Mendozova posledního filmu. Jde o tichý příběh, který nikam nespěchá. Pohyb je pomalejší, protože na postavy netlačí drtivý deadline, ale ubíjející a nekonečná zoufalost jejich životní situace.


 (1)

pátek 24. března 2017

Blockbuster bez konce - League of Gods (2016)

Edmund Lee jako by se (ve své recenzi pro South China Morning Post) nemohl oprostit od toho, kolik počítačových triků v League of Gods je. [1] Jeho skeptický postoj k současným blockbusterům je dlouhodobý a s nadbytkem CGI pevně spojený. A rozhodně není sám. Čínské kritické reakce dosahují v průměru necelých 3/10 a na čínské filmové databázi si film sotva dosáhl na 2,9/5. Už po shlédnutí traileru vypadá League of Gods jako neuvěřitelně bizarní film. A on je, jen trochu jinak, než by se mohlo zdát. Pokud totiž odhlédneme od (trošku iracionálního) kritizování samotné přítomnosti CGI, zjistíme, že bizarní je především vyprávění, utváření hierarchie cílů i aranžmá samotného fikčního světa. Než se pustím do vysvětlování toho, jak vlastně film funguje, chtěl bych se ještě jednou vrátit ke kritické i divácké reflexi. Zaregistroval jsem v ní opakující se výtky, vůči kterým bych se lehce vymezil. Kromě triků to jsou stížnosti na infantilní humor, absentující příběh či marnou snahu vytvořit "čínské X-meny". Při pročítání recenzí a komentářů by League of Gods mohla působit jako unikátní spojení všeho, co je na současném čínském a hongkongském filmu špatně. Blockbuster, který se utápí ve vlastních ambicích. Chtěl bych nabídnout trošku odlišný pohled. League of Gods je totiž něčím nevyhnutelným. Film, který musel přijít. Nejde o unikátní spojení všeho špatného, ale o nutnou eskalaci všeho populárního.

Kam sahají kořeny?


Film vyrůstá z mnoha odlišných kontextů a tradic. Zde se pokusím některé z nich rozplést, čímž zároveň vysvětlím, že nejde o nějaké výjimečné odtržení od norem, ale jejich nevyhnutelnou eskalaci. Začnu u triků, ty jsou v Hong Kongu a Číně populární už desítky let, tedy minimálně od doby, kdy Tsui Hark odstartoval své Zu: Warriors from the Magic Mountain (1983). Současné blockbustery ze CGI těží stále: [2] digitální džípy v Heartfall Arises (2016), celý hlavní hrdina v The Monkey King (2014), drtivá většina filmu v The Mermaid (2016) a Chinese Odyssey: Part Three (2016). League of Gods je tak extrémním vyvrcholením tohoto trendu, ve filmu je totiž jen 15 záběrů, které neobsahují žádné CGI.

S triky se také často pojí přesycená mizanscéna, ani ta není v čínském filmu něčím výjimečným, stačí se obrátit například ke Kletbě zlatého květu (2006). Tam je sice přehnaná zdobivost tematizována skrze mandalu, ale Zhang Yimou je jí specifický obecně. Avšak rozhodně není sám, podobně mohl v některých momentech působit i loňský Sword Master Dereka Yee.

neděle 12. března 2017

Netradiční outsider - In the Line of Duty 3 (1988)

In the Line of Duty (v „českém“ distribučním názvu Red Force) bývala poměrně populární série.[1] Její třetí díl (In the Line of Duty III nebo Force of the Dragon) je ale tak trochu outsiderem v kontextu těch ostatních. První díl má Michelle Yeoh, v Yes Madam! se k ní přidává Cynthia Rothrock a režíruje legenda Corey Yuen.[2] Čtvrtý díl má zase výhodu v tom, že se objevuje Donnie Yen a za kamerou stojí Yuen Wo-Ping. Přesto si myslím, že má cenu se trojce zpětně věnovat. Především pro její narativní výstavbu, která shlukuje postupy pro hongkongský žánrový film typické a zároveň zvládá hravě podvracet divácká očekávání. Divák nikdy neví, co může čekat.

Třetí díl stojí dodnes ve složité pozici, legendární Michelle Yeoh byla  nahrazena začínající Cynthií Khan a Brandy Yuen rozhodně nedosahoval režijní zručnosti svého staršího bratra, Wo-Pinga. Khan jako madam Yeung pátrá po ukradených špercích spolu s japonským inspektorem, který přišel o mladšího parťáka. Na první půlhodině je zábavných hned několik věcí. Především je to rychlost, s jakou se všechno děje. Pro hongkongský film je rychlost typická, jde o kinematografii plnou dravých kamerových nájezdů, rychlých akčních scén, kratší průměrné délky záběru i kratších filmů obecně (často do devadesáti minut). Ale In the Line of Duty 3 (kromě zmíněného) nedovoluje žádné narativní linii se plně rozvinout, vždy je nějak nečekaně ukončí, což je poměrně zábavné. Těžko se hledá nějaký hlavní jednotící rámec. Některé linie vystoupí do popředí a zdají se být ty hlavní, avšak náhle ustoupí nebo dokonce, bez jakéhokoliv vyvrcholení, mizí.

čtvrtek 9. února 2017

Narativní otřesy – marná očekávání v San Andreas (2015)

San Andreas je příspěvkem k dnes už prakticky mrtvému žánru katastrofických filmů. Velký letní hit se známou tváří a vysokým rozpočtem. Ačkoliv nejde o nijak převratný či extrémně zábavný film, stojí za vidění, protože nabízí několik osvěžujících drobností. Avšak příběh pilota záchranného vrtulníku Raymonda selhává ve své narativní nerozhodnosti.  V tomto krátkém textu se tak pokusím načrtnout, proč není San Andreas úplně funkčním filmem.






Prvních čtyřicet minut slouží k vytvoření několika narativních linií a představení sítě vztahů, čímž budí dojem, že bude pracovat podobně, jako například Skleněné peklo nebo Den nezávislosti. Tzn. vyprávění představí několik skupin postav (hlavní hrdina, záchranáři, seismologové, reportérka, jednotliví členové rodiny) a jejich vzájemné vztahy. Primárně tedy Raymond - rodina, Raymond - záchranáři, seismologové - zemětřesení. Postupně pak postavy rozmístí na odlišná místa v menších skupinkách: 

  • (a) Raymondova „bývalá“ manželka Emma je v mrakodrapu se sestrou svého nového partnera Daniela, 
  • (b1) jejich dcera Blake je s Danielem v San Franciscu, tam pak (b2) potkává dva bratry. 
  • (c) K seismologům se připojí reportérka ve výzkumném centru. 
  • (d) Raymond patří k subsvětu záchranářů, ten se nachází tam, kde je třeba, nemá tak pevné místo a je neustále v pohybu.

Do třicáté páté minuty se také stanou dvě zásadní věci. Definují se dvě narativní linky hlavního hrdiny, tu pracovní představí záchranná akce v úvodu, jež ukáže Raymonda jako pevnou (a vedoucí) součást subsvěta záchranářů a představí způsob, jakým subsvět funguje. Následuje linka osobní, ta načrtne základní rodinné vztahy (žena s ním nežije, dcera také ne, navíc se v jejich životě objevuje nový muž Daniel) a odstartuje výše zmíněné rozmisťování do odlišných lokací. Vedlejší narativní linku vede Dr. Lawrence Hayes (Paul Giamatti), ten se svým spolupracovníkem v úvodu představí, jak zemětřesení fungují a zjistí, že je umí předpovídat. Úvod tedy jako by připravoval půdu pro multicentrální vyprávění, jako Den nezávislosti či Skleněné peklo. Tedy katastrofické filmy s širokou sítí provázaných vztahů a narativních linií, které se vzájemné rytmizují, stupňují napětí či komplikovaně předávají důležité informace. Jde o fenomenální narativní systémy, to však pro San Andreas neplatí. Zhruba po třiceti pěti minutách přijde hlavní zemětřesení, všechny narativní linie jsou jasně definovány a postavy rozmístěny. Film však (znatelně menší) síť vztahů nevyužije a začne ji hned po úvodních čtyřiceti minutách redukovat. To, co pomáhá výše zmíněným filmům vyvrcholit, dělá San Andreas ještě před polovinou.

neděle 1. ledna 2017

Rok 2016

Nemám rád uzavřené topky (top 3, top 5), nechci se totiž nijak omezovat. Jednoduše vyplivnu žebříček filmů, které považuji v roce 2016 za nejvýznamnější, nejlépe vystavěné či nejzábavnější. Nebudu se pouštět do dichotomie vysokého a nízkého, ani dělit na umělecké/komerční či domácí/zahraniční žebříčky. Zároveň přihodím kratší seznam letošních zklamání. Bez ohledu na pořadí, to je pouze abecední.

After the Storm (r. Hirokazu Koreeda, Japonsko)
Batman v Superman: Dawn of Justice (r. Zack Snyder, USA)
Captain America: Civil War (r. Anthony Russo, Joe Russo, USA)
Crouching Tiger, Hidden Dragon: Sword of Destiny (r. Woo-ping Yuen, Čína, USA, Hong Kong)
Dead Slow Ahead (r. Mauro Herce, Španělsko, Francie)
It's Not the Time of My Life (r. Szabolcs Hajdu, Maďarsko)
Jason Bourne (r. Paul Greengrass, USA)
Kaili Blues (r. Gan Bi, Čína)
Lullaby to the Sorrowful Mysteries (r. Lav Diaz, Filipíny)
Paterson (r. Jim Jarmusch, USA, Německo)
Reality (r. Quentin Dupieux, Francie, Belgie, USA)
Robbery (r. Ka Wing Lee, Hong Kong)
Rogue One: A Star Wars Story (r. Gareth Edwards, USA)
Star Trek Beyond (r. Justin Lin, USA)
The Assassin (r. Siao-sien Chou, Tchaj-wan, Čína, Hong Kong)
The Death of Louis XIV (r. Albert Serra, Francie, Španělsko, Portugalsko)
The Hateful Eight (r. Quentin Tarantino, USA)
Three (r. Johnnie To, Hong Kong, Čína)
Toni Erdmann (r. Maren Ade, Německo)
Warcraft (r. Duncan Jones, USA)

Radost jsem měl z umírajícího Hongkongu, kde se kromě matadorů (Woo-ping Yuen, Johnnie To), objevují i nové tváře, především trojice Frank Hui, Jevons Au Man-Kit a Vicky Wong. Ti pod Toovým dohledem natočili Trivisu. Z Asie musím vypíchnout ještě geniální Our Little Sister (ta se k nám dostala až letos) a Train to Busan. Docela se povedlo ubíjející chorvatské On the Other Side, hrou s napětím potěšilo Don't Breathe, extrémně zábavným vyprávěním překvapil Sully a samozřejmě vynikající Spielberg, The BFG. Na blu-ray u nás vyšly ještě dva loňské (a skvělé!) filmy: Bone Tomahawk a Hardcore Henry.
A zmíním i starší film Vanya on 42nd Street, ke kterému jsem napsal text pro letošní/loňský festival Audiovize.

Seriály
Agents of S.H.I.E.L.D. (3. a 4. série)
Atlanta (1. série)
Berserk (1. série)
Search Party (1. série)
Stranger Things (1. série)
Za zmínku stojí

Zklamání
A Chinese Odyssey: Part Three (r. Jeffrey Lau, Čína)
Arrival (r. Denis Villeneuve, USA)
Deadpool (r. Tim Miller, USA)
My New Sassy Girl (r. Geun-shik Jo, Jižní Korea)
Suicide Squad (r. David Ayer, USA)
The Days That Confused (r. Triin Ruumet, Estonsko)
The Next Skin (r. Isa Campo, Isaki Lacuesta, Španělsko)
X-Men: Apocalypse (r. Bryan Singer, USA)

Letošní poslech
Pusha T (Darkest Before Dawn), Kanye West (Life of Pablo), Chance the Rapper (Coloring Book)
Young Thug (Jeffery), Vince Stamples (Prima Donna), Noname (Telefone), Fleetwood Mac (Tusk Remaster), Schoolboy Q (Blank Face LP), Joey Purp (iiiDrops), Mr. Oizo (All Wet)
M83Death GripsPye Corner AudioSaddest Landscape, Zuriaake, ..