čtvrtek 9. února 2017

Narativní otřesy – marná očekávání v San Andreas (2015)

San Andreas je příspěvkem k dnes už prakticky mrtvému žánru katastrofických filmů. Velký letní hit se známou tváří a vysokým rozpočtem. Ačkoliv nejde o nijak převratný či extrémně zábavný film, stojí za vidění, protože nabízí několik osvěžujících drobností. Avšak příběh pilota záchranného vrtulníku Raymonda selhává ve své narativní nerozhodnosti.  V tomto krátkém textu se tak pokusím načrtnout, proč není San Andreas úplně funkčním filmem.






Prvních čtyřicet minut slouží k vytvoření několika narativních linií a představení sítě vztahů, čímž budí dojem, že bude pracovat podobně, jako například Skleněné peklo nebo Den nezávislosti. Tzn. vyprávění představí několik skupin postav (hlavní hrdina, záchranáři, seismologové, reportérka, jednotliví členové rodiny) a jejich vzájemné vztahy. Primárně tedy Raymond - rodina, Raymond - záchranáři, seismologové - zemětřesení. Postupně pak postavy rozmístí na odlišná místa v menších skupinkách: 

  • (a) Raymondova „bývalá“ manželka Emma je v mrakodrapu se sestrou svého nového partnera Daniela, 
  • (b1) jejich dcera Blake je s Danielem v San Franciscu, tam pak (b2) potkává dva bratry. 
  • (c) K seismologům se připojí reportérka ve výzkumném centru. 
  • (d) Raymond patří k subsvětu záchranářů, ten se nachází tam, kde je třeba, nemá tak pevné místo a je neustále v pohybu.

Do třicáté páté minuty se také stanou dvě zásadní věci. Definují se dvě narativní linky hlavního hrdiny, tu pracovní představí záchranná akce v úvodu, jež ukáže Raymonda jako pevnou (a vedoucí) součást subsvěta záchranářů a představí způsob, jakým subsvět funguje. Následuje linka osobní, ta načrtne základní rodinné vztahy (žena s ním nežije, dcera také ne, navíc se v jejich životě objevuje nový muž Daniel) a odstartuje výše zmíněné rozmisťování do odlišných lokací. Vedlejší narativní linku vede Dr. Lawrence Hayes (Paul Giamatti), ten se svým spolupracovníkem v úvodu představí, jak zemětřesení fungují a zjistí, že je umí předpovídat. Úvod tedy jako by připravoval půdu pro multicentrální vyprávění, jako Den nezávislosti či Skleněné peklo. Tedy katastrofické filmy s širokou sítí provázaných vztahů a narativních linií, které se vzájemné rytmizují, stupňují napětí či komplikovaně předávají důležité informace. Jde o fenomenální narativní systémy, to však pro San Andreas neplatí. Zhruba po třiceti pěti minutách přijde hlavní zemětřesení, všechny narativní linie jsou jasně definovány a postavy rozmístěny. Film však (znatelně menší) síť vztahů nevyužije a začne ji hned po úvodních čtyřiceti minutách redukovat. To, co pomáhá výše zmíněným filmům vyvrcholit, dělá San Andreas ještě před polovinou.