pátek 28. dubna 2017

"Živá kamera" v Manile

Když jsem na loňském MFF v Karlových Varech viděl film Ma' Rosa (r. Brillante Mendoza, Filipíny, 2016), nijak moc mě ve své sekci (Horizonty) nezaujal. Byla to až osm let stará Lola, která mi ukázala, že Filipínec Brillante Mendoza si pozornost zaslouží. Tyto dva filmy si jsou poměrně podobné, hlavně v rovině vyprávění a opakujících se motivů. Oba se odehrávají v temné Manile a v jejich centru stojí silné ženské postavy (Mendoza totiž vidí Filipíny jako dominantně matriarchální společnost). Rosa (jméno hrdinky) i Lola (označení pro babičku) jsou vhozeny do spletité sítě komplikací, tou největší je, že obě potřebují peníze. Rosa na dluhy, Lola na pohřeb zavražděného vnuka. Problémy jejich rodin vždy koření v nefunkčním systému, Rosa je jím utlačována přímo - vydírají ji policejní složky. Lola je naopak konfrontována s důsledky takového systému, s podmínkami, které pro její rodinu vytvořil. Chudoba je hlavní překážkou při organizaci pohřbu a pro nedostatek financí si nemůže zaplatit právníka, aby žalovala viníka. Ma' Rosa institucionalizuje bezpráví. Lola pak relativizuje spravedlnost, hrdinka totiž stojí před možností přijmout mimosoudní finanční odškodnění a viníka nežalovat. Rozhodnutí přijmout peníze je pochopitelné, protože na soud nemá finanční prostředky, všechny rodinné úspory musela vložit do přípravy pohřbu. Proto preferuje finanční odškodnění před institucionální spravedlností. Film také představuje netradiční konfrontaci dvou starších žen, jejichž vnuci byli ve špatný čas na špatném místě. Ženy k sobě necítí nenávist, chtějí jen přežít. Jejich první společný rozhovor se například netočí okolo spáchané vraždy, ale problémů s klouby.

Trochu větší odlišnosti přichází na úrovni stylu. Ma' Rosa je záměrně rychlá a neklidná, využití ruční kamery a pohyb (jak postav, tak rámu) napjaté situace často gradoval až k nesnesitelnosti. Lola je na druhou stranu přesným opakem in-your-face přístupu Mendozova posledního filmu. Jde o tichý příběh, který nikam nespěchá. Pohyb je pomalejší, protože na postavy netlačí drtivý deadline, ale ubíjející a nekonečná zoufalost jejich životní situace.


 (1)