čtvrtek 15. června 2017

Zpátečnická aktualizace - Král Artuš: Legenda o meči (2017)

Král Artuš je převyprávěním známého mýtu, kterého se chopil kultovní režisér Guy Ritchie, aby ho přetvořil do originální podoby a potenciálně odstartoval novou sérii (i proto se neobjeví Lancelot nebo Merlin). Ritchie byl vždy divácky atraktivní, jeho filmy jsou rychlé a neustále se v nich něco děje. Jsou sprosté, vtipné, akční a děj se vyvíjí nečekaně. Vyprávění zase ozvláštňuje využitím hravých montáží, tak před mnoha lety zábavně aktualizoval gangsterky. Jenže zatímco předchozími filmy se Ritchie posouval kupředu (adaptace Sherlocka Holmese a Krycí jméno U.N.C.L.E.), Artuš naráží na jeho tvůrčí limity. Díky tomu působí i takto bleskově rychlý film zpátečnicky.


Můj problém s Králem Artušem je především v jeho neschopnosti rozhodnout se, čím chce vlastně být. Ritchie na jednu stranu rozehrává typickou gangsterskou hru plnou montáží, hádek, nefunkčních plánů a násilí. Postavy tak často mluví o situaci, na jejíž průběh je prostřiháváno a události zobrazované se přepisují a upravují podle toho, kudy je salva dialogů vede. Kombinací slovních přestřelek, nečekaných vyvrcholení a eliptického střihu vzniká zábavná hra. Ještě o něco zábavnější, když se takto shrne nějaká důležitá akce, kterou by si jiný film přeskočit nedovolil. Z Artuše se také stává tvrdohlavý a drsný hrdina se smyslem pro humor. Obklopen je skupinou vyvrhelů, kteří se často přežívají ilegálně a na ulici. To je několik aspektů, díky kterým byl Ritchieho dravý styl na přelomu tisíciletí tak populární. Proč ale takové přepsání artušovského mýtu nefunguje?


Protože na druhé straně stojí velkolepá fantasy plná monumentálních monster, zpomalených akčních scén a banálně dramatických momentů. Ritchie tedy nějakým způsobem pracuje se dvěma rovinami tradic, (převážně svou vlastní) londýnskou gangsterkou a výpravnou fantasy. Obě tradice by bylo nutné chytře syntetizovat, avšak Ritchie obě roviny sice kombinuje, ale jako by jedna soupeřila s tou druhou. Neustále bojují o dominanci, protože nejsou dostatečně kontrolovány. Ritchie se snaží velkolepou fantasy podvracet, ale zároveň jí maximálně vyhovět.
Film je rámován obrovskými akčními sekvencemi, které se snaží působit odvážně a hravě (zpomalený pohyb, spousty efektů, obří monstra, temné filtry), zatímco uvnitř se rozehrává ukecaná gangsterka. Hlavní atrakcí tak nejsou absurdně zábavné konverzační scény plánování a realizování akcí, jako v jeho starých filmech, ale značně nezajímavé akční scény. Kam se tedy musí přesunout hra s vyprávěním? K banálnějším linkám - Artuš vyrůstá, rozšiřuje armádu, učí se ovládnout meč, tedy místa pro poměrně tradiční montáže. Takové momenty pak vyprávění ani mýtus nikterak nepodvrací, jen vyplňují prostor a nabízí divákům ochutnávku poněkud naředěné tvůrčí konvence. Do toho mizí černý humor i podvracení tradičního vývoje. Zde totiž Ritchie znovu naráží na velikost mýtu, Artuš a jeho rytíři prostě nemohou skončit nečekaně špatně. Artuš se musí stát králem a jeho přátelé musí usednout ke kulatému stolu.


Samotná finální konfrontace se zlým kouzelníkem (Jude Law) potom vypadá neuvěřitelně bizarně. Ritchie se snažil ozvláštnit tradiční snímání akčních sekvencí delším záběrem v kombinaci se spoustou změn velikosti rámu. Všechno pod temným filtrem a ve zpomaleném čase, kdy kamera často sleduje zbraň. A vypadá to spíše, že si pro inspiraci zaskočil ke skoro všemi nenáviděným videoherním quick time eventům. Na těchto však nelze participovat, takže nejsou úplně zábavné.


Sledovat nového Ritchieho už není vzrušující, ale ubíjející. Neustálým opakováním nudných montáží se snaží ozvláštnit zkušenost s fantasy vyprávěním, prosté a monumentální akční sekvence se pak snaží žánr maximálně vytěžit. Ritchie selhává, protože tyto dva směry neumí syntetizovat. Do toho přidává dramatické prostřihy na vrány, mrtvou krajinu a zpomalené štěkající psy, aby divák pochopil, že Excalibur je opravdu něco výjimečného. Škoda, že Legenda o meči není. Je to série naprosto bizarních tvůrčích rozhodnutí. Velké kýčovité fantasy se prostě nelze vysmívat a zároveň poklonkovat.

Král Artuš: Legenda o meči (r. Guy Ritchie, Velká Británie/Austrálie/USA, 2017)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.