úterý 18. července 2017

Jak rozložit žánr - Big Man Japan (2007)

Zhruba před týdnem mi přišel newsletter s oznámením, že na streamovací službě MUBI se objevila přehlídka Hitoshi Matsumoto: Genre Upside Down. Ta obsahuje tři z jeho čtyř filmů: Big Man Japan (2007), fenomenálně absurdní Symbol (2009) a komickou parafrázi samurajských filmů s názvem Samuraj bez meče (2011). Macumoto je jedním z těch tvůrců, které jsem měl v plánu prozkoumat už několik měsíců, ale stále jsem se k tomu nedostal. Newsletter mě konečně donutil nahlédnout do filmové tvorby této japonské celebrity. Krátkou přehlídku, která je na MUBI k dispozici zhruba do konce měsíce, považuji za skvělou příležitost pro krátký text. Text o jednom fascinujícím a podvratném filmu, který bývá často označován za bizarní komedii uvnitř monster filmu. Big Man Japan je ale vše, jen ne tradiční kaiju eiga nebo banální komedie. Spíše jde o sebeuvědomělou demytizaci hrdinství v žánru kaiju eiga, která zároveň tematizuje vztah japonské společnosti k tradicím a historii. [1]

Pověsti filmu se však nelze divit, sám silně svádí k tomu, aby byl chápán primárně jako výstřední komedie. Ve chvíli, kdy do svého filmu zapojíte obrovská monstra s okem místo genitálií, střílení duhy a elektrické šoky do bradavek, je pro diváky složité chápat ho jinak. Big Man Japan jako by takovou zjednodušující charakterizací (která probíhá na sociálních sítích, filmových databázích i v recenzích) dokonale odpovídal stereotypu "divného japonského filmu". Dalším faktorem je Hitoši Macumoto. Tento mockumentary film je jeho režijním debutem, ale nejde o neznámou osobnost. Macumoto je v Japonsku extrémně populární jako komik, autor skečů a moderátor. Je známý především jako součást komediálního dua Downtown, jehož je součástí od začátku osmdesátých let. Ačkoliv je bizarní humor jeho doménou, nelze chápat Big Man Japan jako nutnou eskalaci komické kariéry, která už vyčerpala ostatní platformyRozhodně nejde pouze o bizarní komedii, jak bývá často zmiňováno. Macumoto má totiž poměrně blízko k další japonské legendě mezi komiky, která se postupně transformovala v geniálního autorského tvůrce. Podobně jako Takeši Kitano, Macumoto dokonale chápe odlišná žánrová pravidla. Ve svých filmech se je pak snaží různými způsoby podvracet.


Ve svém debutovém snímku se zaměřil na extrémně populární kaiju eiga, tedy japonské monster filmy (či obecněji tokusacu snímky - velké trikové filmy/seriály). Ale i když kánon často začíná Godzillou (r. Iširó Honda, 1954), Macumoto pracuje s jinou rovinou žánru. S tou televizní, která odstartovala v roce 1965 seriálem Ultra Q. Maximální popularity pak dosáhla se seriály Ultraman (1966) či Ultraseven (1967). Právě Ultra série bude vhodným pozadím, které mi dovolí naplno se ponořit do fascinující promyšlenosti Big Man Japan[2] Do příběhu čtyřicetiletého muže, znuděného a zklamaného životem. Muže, který se, v případě potřeby, mění na gigantického přemožitele zlých kaiju.

pondělí 10. července 2017

Odměřený Columbus za sklem - Poslední tři dny na 52. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary

Poslední dny KVIFF jsou vždycky únavné, podle toho také vypadá seznam filmů, které jsem viděl. Původní plán trochu zvolnil a někdy jsem se spokojil i s nižším počtem projekcí. Novináři už pomalu odjíždí, návštěvníci unaveně postávají ve stále kratších frontách. Na filmy se už nikomu nechce a na závěrečný večer se těší jen módní policie. A vlastně Mirka Spáčilová, snad už bez sekery. Přesto se našlo několik filmů, o kterých bych chtěl mluvit. 

Poměrně dost negativních reakcí si odnesl Austerlitz (r. Sergej Loznica), jde o devadesátiminutový dokument z koncentračního tábora. Loznica tam postavil kamery a snímal návštěvníky. Celou dobu tak pozorujeme skupinky turistů, kteří táborem prochází, občas se nasvačí nebo vyfotí. Několikrát za festival jsem zaslechl, že jde o "líný" film. Loznica někam postaví kameru a bez jakéhokoliv autorského komentáře ji nechá běžet, diváci v sále to potom vzdají po zhruba dvaceti minutách. Jenže Loznicům film tak úplně bez autorského komentáře není.


Nemyslím si, že by Austerlitz potřeboval jakákoliv další vysvětlení nad rámec obrazů. Ty jako komentář fungují samy o sobě. Pokud koncentrační tábor navštívíme nebo vidíme v reportáži, nepřijdou nám turisté jako něco zvláštního. Jenže ve chvíli, kdy jsou takové obrazy na plátně v dlouhých a specificky komponovaných záběrech, začneme je vnímat jinak. Loznica je samozřejmě snímá a střihá tak, aby dojem kritického komentáře vytvářely. Záběry jsou statické a poměrně dlouhé, díky tomu si divák může začít všímat drobností. Oblečení, pohybů i gest. Selfie u brány tábora či pózování u mučíčích sloupů. Proudy turistů se valí místy, která byla kdysi cestou smrti. Mladý muž svačí několik metrů od kremačních pecí a ve hlídkovací zápasí matka s džusíkem pro dceru. Obrazy získávají významovou rovinu, kritický komentář, který je zakotvený v rétorické dokumentární formě. Tedy v situacích, které se skutečně dějí, ale jsou záměrně (autorským zásahem) sestříhány do konkrétní podoby. 



Austerlitz (r. Sergej Loznica)

Takové obrazy nás upozorňují na důležitou věc, hrůza holocaustu je pryč. Sám Loznica vyjadřuje znepokojení a obavu nad tím, že zapomínáme, co se na takových místech dělo. A jeho film tento problém skvěle reflektuje. Koncentrační tábory se proměnily v atrakce, výletní místa, která slouží jako pozadí pro fotografie a zážitky z dovolené. Nejdříve se podíváme do Buchenwaldu, potom pojedeme na vánoční trhy v Norimberku.

čtvrtek 6. července 2017

Trpasličí město a jiné historky - Další tři dny na 52. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary

Sekce Imagina pravidelně nabízí skvělé zážitky, proto se snažím ji do programu vždy nějak zapojit. Každý rok se mi podaří vychytat něco zajímavého, od Benningova Stemple Pass (2012, USA) po loňské Homo sapiens (r. Nikolaus Geyrhalter, Rakousko). Letos jsem začal střihovým snímkem Viděli jste můj film? (r. Paul Anton Smith, Velká Británie). Smith sestříhal tisíce filmů do jednoho celku o stopáži lehce přes dvě hodiny. Vybíral však jen scény, které mají se sledováním filmů v kině něco společného.

Snímek využívá poměrně jednoduchého triku - skrze domnělou návaznost pohledu vytváří iluzivní prostor kinosálu, který spojuje stovky fikčních postav. V jednom sále jako by se nacházeli Arnold Schwarzenegger, Hulk Hogan, Gene Kelly, Adam Sandler a mnoho dalších. V promítací kabině se mihne Takeši Kitano i chlapec z Posledního akčního hrdiny. Protože je snímek složený ze scén jiných filmů, nenudí a neunavuje tolik, jako ostatní filmy z téže sekce. Proto také v průběhu projekce odešlo naprosté minimum diváků. S nimi může hrát zábavnou hru, neustále překvapovat tím, která oblíbená postava se objeví jako další. Smith střídá klasický a současný Hollywood, tchajwanský, japonský, italský i francouzský film. Jenže jsou zde dva hlavní problémy. 

Film má poměrně jednoduchou strukturu, která se začne brzy ohrávat. Nejdříve všechny postavy do kina dorazí, následuje příprava projekce, sledování a odchod z kina. Fáze sledování je nejdelší a v jasných blocích se střídají lidé, kteří si film užívají, spí nebo ruší. Pozornost dostanou i páry, kuřáci a násilí v kině. Střídají se Hanební pancharti, Poslední akční hrdina, Zpívání v dešti, Vřískot 2 nebo 12 opic. Segmenty na sebe navazují jasně a předvídatelně, nenabízí však nic moc podmanivého. Občas sice pobaví, ale jako "pocta filmovému plátnu" úplně nefungují. A to především kvůli druhému problému. Zhruba v padesáté minutě se totiž objeví několik vteřin z úžasného Sbohem Dragon Inn. Najednou je jasně viditelný ten obrovský rozdíl mezi hravou koláží Viděli jste můj film? a zamilovaným dopisem starému kinu Ming-liang Tsaie. Ten novější připomíná neklidnou montáž z Youtube, ten starší zase trpělivé a promyšlené vyznání lásky. 


pondělí 3. července 2017

Utopený Plavčík a příliš dlouhá reklama na bauMax - První tři dny na 52. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary

Na letošní Vary jsem dorazil s poměrně pevným plánem, který se (jako vždy) začal poměrně brzy rozpadat. Chtěl jsem vychytat současné asijské filmy, oblíbenou sekci Imagina, důležitá a oceňovaná díla z jiných festivalů a také se trochu přiblížit k hlavním soutěžním sekcím. Nutno dodat, že jsem často vynechával filmy, které se objeví v naší distribuci. Dobrou zprávou je, že obvyklou porci "divných" filmů jsem stihl vychytat hned v rozjezdu. Takže jsem jim mohl věnovat maximální pozornost a vyhnout se tak stavům únavy, které dělají divné filmy ještě divnější. Zatím největší porci romantiky přinesl Listopad (r. Rainer Sarnet), který v nádherných černobílých kompozicích oživil groteskní svět plný folklórních motivů. Objeví se vlkodlaci, upisování duší i konzumace koláče z exkrementů. Láska nikdy nebyla tak chutná. Deathmetalová Janička (r. Bruno Dumont) zase obnažila muzikálová čísla až na kost. Dumont natočil "blbý" muzikál, který během prvních čtyřiceti minut vyhnal ze sálu polovinu diváků. Janička je ve své prostoduchosti sice trochu únavná, ale zábavně zesměšňuje přepjaté muzikálové výstupy. Navíc headbanging jeptišek následovaný komplikovanými dialogy osmiletých holčiček, to můžu vždycky.

Janička (r. Bruno Dumont, Francie)


Velkým zklamáním pak byl Plavčík (r. Hirobumi Watanabe). Hned v první scéně vyklízí mladý Jusuke asi čtyřicet skříněk, v jednom dlouhém statickém záběru. Geometricky přesná kompozice je doplňována jeho mechanickým a rytmickým pohybem. Následuje ještě delší záběr, kamera tentokrát protagonistu sleduje, když prochází bazénem a kontroluje kotelnu. Statický záběr se liší od pohyblivého i v práci se světlem. Když Jusuke prochází kotelnou, u každé zastávky je osvětlován jinak. Jednou stojí čelem a je osvětlen přímo, jednou zády a poté znovu čelem, jen s obličejem ve stínu. V dalším záběru pak nehybně stojí a dohlíží na plavce, ti dominují rámu svými synchronizovanými pohyby, protagonista je pouze nehybně pozoruje. Tyto záběry/činnost se ve většině dalších dnů opakují, ale vždy s lehkou variací. Někdy se hrdina zastaví pár kroků blíže teploměru, někdy si jeho kolegové povídají o děvčatech, jindy o jídle. Nejlépe to ilustruje návštěva kina. Pokaždé, když se tam objeví, něco se změní. Jednou čeká sám, podruhé se spícím mužem, potřetí s postarším párem, počtvrté pak znovu sám. Kamera stojí stále na stejném místě, mění se pouze osazení mizanscény. Watanabe vytváří vizuálně podmanivý systém plný drobných variací.