čtvrtek 6. července 2017

Trpasličí město a jiné historky - Další tři dny na 52. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary

Sekce Imagina pravidelně nabízí skvělé zážitky, proto se snažím ji do programu vždy nějak zapojit. Každý rok se mi podaří vychytat něco zajímavého, od Benningova Stemple Pass (2012, USA) po loňské Homo sapiens (r. Nikolaus Geyrhalter, Rakousko). Letos jsem začal střihovým snímkem Viděli jste můj film? (r. Paul Anton Smith, Velká Británie). Smith sestříhal tisíce filmů do jednoho celku o stopáži lehce přes dvě hodiny. Vybíral však jen scény, které mají se sledováním filmů v kině něco společného.

Snímek využívá poměrně jednoduchého triku - skrze domnělou návaznost pohledu vytváří iluzivní prostor kinosálu, který spojuje stovky fikčních postav. V jednom sále jako by se nacházeli Arnold Schwarzenegger, Hulk Hogan, Gene Kelly, Adam Sandler a mnoho dalších. V promítací kabině se mihne Takeši Kitano i chlapec z Posledního akčního hrdiny. Protože je snímek složený ze scén jiných filmů, nenudí a neunavuje tolik, jako ostatní filmy z téže sekce. Proto také v průběhu projekce odešlo naprosté minimum diváků. S nimi může hrát zábavnou hru, neustále překvapovat tím, která oblíbená postava se objeví jako další. Smith střídá klasický a současný Hollywood, tchajwanský, japonský, italský i francouzský film. Jenže jsou zde dva hlavní problémy. 

Film má poměrně jednoduchou strukturu, která se začne brzy ohrávat. Nejdříve všechny postavy do kina dorazí, následuje příprava projekce, sledování a odchod z kina. Fáze sledování je nejdelší a v jasných blocích se střídají lidé, kteří si film užívají, spí nebo ruší. Pozornost dostanou i páry, kuřáci a násilí v kině. Střídají se Hanební pancharti, Poslední akční hrdina, Zpívání v dešti, Vřískot 2 nebo 12 opic. Segmenty na sebe navazují jasně a předvídatelně, nenabízí však nic moc podmanivého. Občas sice pobaví, ale jako "pocta filmovému plátnu" úplně nefungují. A to především kvůli druhému problému. Zhruba v padesáté minutě se totiž objeví několik vteřin z úžasného Sbohem Dragon Inn. Najednou je jasně viditelný ten obrovský rozdíl mezi hravou koláží Viděli jste můj film? a zamilovaným dopisem starému kinu Ming-liang Tsaie. Ten novější připomíná neklidnou montáž z Youtube, ten starší zase trpělivé a promyšlené vyznání lásky. 


Viděli jste můj film? chce primárně bavit. Jde o rozverný slepenec všeho, co zapadlo do konceptu (láska v kině, násilí v kině, horor v kině a další). To podtrhává i hlasitý a rychlý nástup závěrečných titulků doprovázený kytarovou hudbou. Roztomilá hra, která je zábavná, ale nepřibližuje se filmům, které cituje. A vlastně ani nechce.

Každopádně sledování segmentu o otrávených divácích, zatímco vám někdo znuděně kope do sedačky, dodá filmu úplně nový rozměr.


somniloquies (r. Verena Paravel, Lucien Castaing-Taylor)

Ve stejné sekci se promítal i vynikající somniloquies (r. Verena Paravel, Lucien Castaing-Taylor) od tvůrců z hardvardské Sensory Etnography Lab, kteří mají na svědomí dokument Leviathan. Jde o nahrávky mluvení ze spánku newyorského hudebníka Diona McGregora, ty jsou doprovázeny naprosto pohlcujícími obrazy. Monology začínají i končí naprosto nečekaně, jednou posloucháme důkladný popis trpasličího města, jindy příběh o znásilňování nezletilých děvčat. Sny jsou zvrhle zábavné a nemají mezí. Vyprávění doprovází záběry na lidská těla v hlubokém spánku. Ta jsou snímána skrze neustálé rozostřování a velké detaily. Nikdy nevidíme celek postavy, pouze rozmazané, nečitelné fragmenty. Důkladně prozkoumáváme všechny záhyby lidského těla. Protagonisté se střídají, mění se pohlaví i etnikum. Žádný z nich se na plátně nezdrží dostatečně dlouho, abychom ho viděli celého. Někdy lehce osvětlená lidská postava zmizí do pozadí a my vidíme pouze drobná světýlka v dálce. Sledujeme útržky prchavé, jako jsou samotné sny. Experimentální somniloquies se rychle dostal do čela mých nejoblíbenějších festivalových zážitků. O spících divácích vedle vás si pak můžete myslet, že se jim zdá o trpasličích městech. V tom lepším případě.

Rád bych zmínil i indický film Juze (r. Miransha Naik), příběh o dospívání mladého chlapce v nehostiném prostředí plantáže. Film v průběhu vyprávění poměrně neobratně nabaluje různé narativní linky a motivy, aniž by s nimi jakkoliv zajímavě pracoval. Nejdříve se ustaví konflikt a prostředí plantáže, následuje segment ve škole, který se transformuje v jakousi chudobnou středoškolskou romanci, aby úvodní konflikt vygradoval do bolestivého finále. Linky se nikterak výrazně neprovazují, jakmile film jednu vyčerpá, ihned ji zahodí. V úvodu se zmíní, že hlavní hrdina je dobrý student. Po dvaceti minutách se naváže krátkou linkou ve škole, kdy mu jeho výsledky zajistí lepší práci a ubytování. Ačkoliv studium vytváří dojem cesty ven, opak je pravdou. Jeho zaměstnavatelka ho začne využívat a školní rovina mizí. Na situaci se naváže školní láskou, která zabírá zhruba dvacet minut projekce, aby byla znovu smazána linkou jinou. Ta je přerušena konfliktem s plantážníkem, který vyvrcholí. Juze tedy nenabízí nikterak zajímavý pohled do života mladého chlapce uvězněného v nepřátelském okolí, protože vypráví poměrně genericky a neobratně. Dokáže však zaujmout jinak. Naik zvládá pracovat s kamerou a inscenací v prostoru neuvěřitelně precizně. Velká část filmu je snímána v pohyblivém rámu, kamera se pohybuje (nejčastěji) horizontálně a neustále odkrývá nové objekty, kterým může divák věnovat pozornost. Naik ji staví do cesty překážky, takže není možné vidět vše hned, ale musíme si trpělivě počkat dokud nezmizí z rámu, aby odhalily zase něco nového. Někdy také inscenuje akci ve dvou plánech, které v jednom delším záběru postupně odkryje. Bohužel ani obratná práce s kamerou nevynahradí poměrně předvídatelný festivalový film o dospívání v nehostiném prostředí. 


Chlapi nepláčou (r. Alen Drljevic)

Jedním z dosavadních vrcholů festivalu byl balkánský film Chlapi nepláčou (r. Alen Drljevic). Hlavní soutěž nebývá v centru mého zájmu, zajímavější zážitky často nacházím v sekcích Horizonty či Jiný pohled, kde se objevují filmy z dalších velkých festivalů. Chlapi nepláčou však byli podobným překvapením jako loňské Rodinné štěstí (r. Szabolcs Hajdu). Skupina válečných veteránů prochází terapií v opuštěném hotelu, společně se pokouší překonat (nejen) své osobní démony. V souvislosti s filmem bývají vyzdvihovány především herecké výkony, ty jsou sice pohlcující, ale Chlapi nepláčou dovedou udržet diváckou pozornost i jinak. Film je totiž velice obratně odvyprávěn. Drljevic citlivě odkrývá historii svých charakterů ve vzájemných konfrontacích, které jsou vedeny nějakým prostředníkem - terapeutem, recepčním, alkoholem. Každá scéna má svůj význam a odhalí divákům novou informaci. Každý krok, každý panák i  každá vteřina filmu. Vše je pečlivě vedeno jako terapeutické sezení, které neustále distribuuje ty správné stimuly, aby vzbudilo očekávané reakce. Film ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani v samotném závěru, který není radostným vyléčením nebo definitivním vyhořením, ale opatrným krokem k lepší budoucnosti.


Dobrý časy (r. Ben Safdie, Joshua Safdie)

Neměl bych zapomenout ani na fascinující Western (r. Valeska Grisebach), od kterého sice westernový film nikdo nečeká, ale velice obratně zvládá aplikovat žánrový rámec na aktuální témata. I ho zábavně podvracet. Vypráví totiž o střetu dvou odlišných kultur, které si vzájemně nerozumí, jedinou výjimkou je hlavní hrdina, který v nové zemi najde svůj domov. Poprvé. Za zmínku stojí i intenzivní Dobrý časy (r. Ben Safdie, Joshua Safdie), jejichž projekce probíhala tak nahlas, že první řady sledovaly s prsty v uších. A byl to úžasný zážitek. Jde o film, k němuž se během roku ještě určitě vrátím. Křižáček (r. Václav Kadrnka) zase schytal poměrně negativní reakce, avšak jde o zajímavý pokus s ambiciózně uměleckým přístupem. Stylistickou, formální ani tematickou rovinou se sice nevyrovná komplexnějším filmům jako Chlapi nepláčou, ale do Hlavní sekce určitě patří. Pomalá až meditativní pouť, která tematizuje vztah otce a syna, si zaslouží pozornost. Je totiž příjemné v českém filmu vidět dlouhé putování spojené s tlumeným herectvím, minimalistickou hudbou, to vše v ohleduplném devadesátiminutovém balení a zarámované jasnou tematickou rovinou.


Viděl jsem
Viděli jste můj film? (r. Paul Anton Smith, Velká Británie/Kanada)
Western (r. Valeska Grisebach, Německo/Bulharsko/Rakousko)
V pohodě (r. Jun Geng, Čína/Hongkong)
Kámen (r. Orhan Eskikoy, Turecko)
Chlapi nepláčou (r. Alen Drljevic, Bosna a Hercegovina/Slovinsko/Chorvatsko/Německo)
Nekoukej mi do talíře (r. Hana Jušić, Chorvatsko/Dánsko)
Veselé Vánoce, pane Mo (r. Dae-hyeong Lim, Jižní Korea)
Breaking News (r. Iulia Rugină, Rumunsko)
Křižáček (r. Václav Kadrnka, Česko)
somniloquies (r. Verena Paravel, Lucien Castaing-Taylor, Francie/USA)
Dobrý časy (r. Ben Safdie, Joshua Safdie, USA)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.