středa 30. srpna 2017

Mila Mihova o natáčení filmu 3/4 (2017)

Na letošním festivalu v Locarnu si cenu Zlatého Leoparda v sekci Filmmakers of the Present odnesl film ¾. Ilian Metev natočil fascinující rodinné drama, které pracuje s náznaky, úžasně minimalistickými stylistickými postupy a velice sofistikovaně komplikuje hranice mezi dokumentem a fikcí. O natáčení tohoto bulharského překvapení jsem mluvil s představitelkou jedné z hlavních rolí, Milou Mihovou.


Mila Mihova ve filmu 3/4

Hned ze začátku se musím zeptat, jak ses k projektu dostala? Oslovil tě Ilian Metev, protože byla jedna z postav pianistkou nebo se charakter upravil podle tebe?
Ve skutečnosti jsem profesionální pianistka, takže ve filmu žádný charakter není, to, co vidíš, jsem prostě já. Ilian od začátku hledal přirozené vystupování a vlastní osobnost. Nikdo z nás není profesionálním hercem, on pro svůj film potřeboval profesionálního hudebníka. Setkali jsme se, protože mě doporučila Simona [Genkova, pozn. autora], která hraje učitelku hudby a je mou učitelkou i doopravdy. Pohovor byl takovým setkáním, neměla jsem tušení, že se objevím ve fikčním filmu. Z jeho popisu to znělo spíše jako dokument.

Natáčení předcházela série workshopů, přiblížíš, jak probíhaly?
Workshopy probíhaly o víkendech, někdy v sobotu, někdy v neděli. Šlo o malé rodinné scény s Todorem [Todor Veltchev, představitel otce, pozn. autora] a Nikolayem [Nikolay Mashalov, představitel bratra, pozn. autora]. Museli jsme vařit nebo probírat různá témata, která nám zvlášť vybíral Ilian. Hlavním záměrem bylo, abychom se sblížili jako opravdová rodina a zvykli si na byt, v němž jsme ve filmu bydleli. A také abychom se cítili přirozeně před kamerou a nevšímali si štábu v místnosti.

čtvrtek 10. srpna 2017

Podmanivý debakl - Rich Girl a Fishy Stones (1985)

V jihoafrické kinematografii byly snímky s finanční podporou vlády označovány jako A-scheme. Šlo o hlavní mainstreamový cyklus pro bílé diváky. B-scheme pak označuje pozdější snímky, které vyplňovaly mezeru na trhu v letech 1972 až 1990. Levné filmy pro černošské obyvatelstvo, nejčastěji v jazyce zulu. Ty využívaly populární hollywoodská žánrová schémata, jen s daleko nižšími rozpočty i tvůrčími schopnostmi. Díky tomu vytvářely značně nevšední divácké zážitky. Nejznámějším autorem byl pravděpodobně Tonie van der Merwe, jehož filmy se po mnoho let těšily obrovské popularitě. Postupně se tak stal nejvýraznější tváří B-scheme. Cyklu více než tisíce filmů, na něž se prakticky zapomnělo.

Věnovat se budu filmům Rich Girl a Fishy Stones. Hned na úvod se přiznám, že nevím, do jaké míry jsou pro B-scheme typické. Mou ambicí totiž nebude vytvořit náčrt poetiky cyklu, ale popsat dva příklady z patnácti set. Oba považuji za fascinující úkazy a nespokojím se s prostým označením "guilty pleasure". Zároveň jsou oba filmy poměrně důležité, protože je společnost Gravel Road Distribution Group vybrala k digitalizaci. Zařadily se tak do úzkého výběru filmů, které divize Retro Afrika Bioscope distribuuje do celého světa.

Rich Girl je tradičním příběhem bodyguarda, který se zamiluje do své bohaté chráněnkyně. Fishy Stones zase představují parafrázi na heist filmy o souboji dvou skupin zločinců. Oba snímky v současnosti vyznívají trochu komicky, především pro tvůrčí neobratnost se stávají pouze jakousi bizarní atrakcí. Takovou pověst už nelze setřást, pevně se stává jejich součástí. Podobně jako Plán 9 (r. Edward D. Wood Jr.) nebo The Room (r. Tommy Wiseau), i zde potěšení ze sledování často vyvěrá z tvůrčí neschopnosti. V horším případě bývají "odhozeny" jako amatérské, nefunkční a proto nezajímavé filmy. V krátkém textu se zaměřím na jejich práci s vyprávěním a stylistickými postupy. Položím si jednoduchou otázku, proč nefungují? Kvůli čemu působí tak zvláštně zábavně? 

Je důležité mít na paměti, že autor byl především pragmatik. Tonie van der Merwe nebyl filmař nebo umělec, byl to podnikatel. A podle dochovaných rozhovorů nebylo složité tvorbou B-scheme filmů zbohatnout. Na první pohled by se mohlo zdát, že tím lze vysvětlit, proč snímky vlastně nefungují. Protože měly vydělávat. Jenže podnikatelský zájem sice determinuje vznik filmu, ale rozhodně nevylučuje umělecké ambice. Tonie van der Merwe měl filmy rád, natočil jich čtyři stovky a na jejich tvorbě se podíleli i amatérští nadšenci. Zároveň poskytují estetický zážitek a jsou pevnou součástí jihoafrické kultury. Kdybychom takové množství jednotlivostí zjednodušili na pouhý nástroj k vydělávání peněz, nebylo by to funkční. Ani fér.

Postup při konstrukci takových filmů byl jednoduchý – vybrat černošské herce, zasadit je do nějakého populárního žánru (film o pomstě, western, heist) a spoustou dramatických nájezdů z nich udělat nekompromisní drsňáky. Jak se pak projevuje to, že van der Merwe byl podnikatel na prvním místě, vypravěč na místě druhém? Jeho tvůrčí neobratnost je viditelná hlavně v důležitých narativních zlomech, k nimž obyčejně dochází skrze postupné dávkování stop. Začnu u prapodivně romantické Rich Girl. Je totiž hrozně zajímavé, jakým způsobem van der Merwe uchopil takto prostý příběh. Zhruba v polovině filmu si hlavní hrdina vyzná lásku se svou chráněnkou, podle divácké znalosti podobných filmů lze takový vývoj očekávat, jenže první polovina Rich Girl k němu vůbec nevede. Vývoj je tak motivovaný transtextuálně, nikoliv však kompozičněPostavy spolu sice tráví čas, ale van der Merwe neumí pracovat s náznaky. A už vůbec neví, jak vést diváckou pozornost. Hrdinové nejdříve mluví o umění a sportu, aby se na sebe bez varování vrhli.

Jde o romantickou linku očesanou o jakýkoliv vývoj. Dosud racionální bodyguard se změní v iracionálního milence. Někde v první polovině filmu musela proběhnout výměna profesního zájmu za osobní, jenže tvůrci postrádají schopnost (či ambici) ji ukázat. Najednou dochází k iracionální a nemotivované erupci emocí.